Stává se někdy, že i v poměrně bezvýznamných a ožebračených zemích se narodí smělí vizionáři, které urážejí a deptají svazující okolostojičnosti jejich životů a kteří se sami za sebe i za své národy pokoušejí sáhnout po hvězdách. Jako by chtěli vzkřiknout z vrcholků hor: ,,Hle! Jak grandiózní jsou naše sny! Vizte, že se rodí cosi Mimořádného!" Může se stát, že se dva takoví lidé narodí ve stejné době, a když k tomu dojde, svět musí přihlížet s čirou bázní. V našem případě byli těmito dvěma muži ministr financí doktor Jorge Badajoz a starosta hlavního města Raoul Buenanoce, jejichž konání jakkoli nebylo přímo provázané, mělo svým zvláštním způsobem mnoho společných rysů.
Tou dobou si prezident konečně mohl dovolit jistý optimismus ohledně hospodářských vyhlídek země: městské gerily nějakým zázrakem zmizely jako pára nad hrncem. Donesly se mu zvěsti o tom, že je armáda tajně likviduje, ale jemu se ulevilo, že na rozdíl od předchozích let nevyletěl do povětří žádný most, který den předtím otevřel, a že výpadky elektrického proudu nebyly dnes dílem bomb, ale dobře známé staronové lidské neschopnosti. Rovněž ho potěšilo, že za poslední stávky zmizelo tolik odborových předáků, neboť jejich nástupci nebyli ani zdaleka tak razantní v požadavcích na zvyšování mezd, které měli vyvážit dvousetprocentní nárůst inflace. Za narušování veřejného pořádku a maření práva nechal pozatýkat stovky stávkujících a generál Ramírez byl tak laskav, že mezi jakékoliv větší skupiny stávkujících poslal celé řady tajných, kteří je podněcovali k násilnostem. A jakmile je vyprovokovali, dorazila policie s obušky a vodními děli a vypustila na ně oblaka dusivého plynu, takže demonstranti nejen dostali přes hlavu, ale ještě k tomu ve zcela promočených šatech zvraceli jako alíci. A když dělníci na vlastní kůži okusili, jaké je to peklo, zmítat se v kaluži smrdutých zvratků, zcela pochopitelně se víceméně smířili se svou ustavičně klesající životní úrovní a sociální smír byl do značné míry obnoven.
Co se prezidenta týkalo, venkovští partyzáni v horách a džungli problém nepředstavovali. Sám do vnitrozemí nikdy nejel, neměl nejmenšího úmyslu tam zajet a bylo mu úplně jedno, co si tam ti špinaví a negramotní rolníci šmudlají, pokud ani nepáchnou do hlavního města. Těm, kteří tam dorazili a zabydleli se ve slumech a favelách, takový život pořádně znechucoval - městská policie jim na jeho rozkaz pálila lepenkové chatrče nad hlavou, nakládala rolníky do náklaďáků a poté je vykládala co nejdál ve vnitrozemí. Když byl teď ekonomický zázrak možný, prezident pověřil doktora Badajoze, aby učinil zázrak. Ten byl předsedou Státní naftařské společnosti a rovněž zasedal v Radě volného obchodu. Měl rozsáhlé styky v bankovním světě, a protože se mu středoškolského vzdělání dostalo na Etonu, stal se z něj snob a anglofil. Vystudoval ekonomii na Harvardu a zcela konvertoval k friedmanovskému monetarismu, neboť byl toho názoru, že v podmínkách svobodné soutěže dokážou tržní síly stabilizovat ceny i inflaci.
Doktor Badajoz nastoupil do úřadu a hned prvního dne začal inventurou národního hospodářství, zahraniční dluh dosahoval výše patnácti miliard dolarů, deficit platební bilance pěti miliard dolarů, neexistovaly takřka žádné rezervy cizích měn, a pokud se mluvilo o růstu HDP, předcházelo mu slovíčko záporný. Zjistil, že vláda už celých patnáct let znárodňuje jedno churavějící odvětví za druhým, takže stát teď zaměstnává takřka polovinu všech dělníků ve městech. Rovněž přišel na to, že v minulosti stát schválil tvrdá protekcionistická opatření vůči dovozům, díky čemuž se na trhu držela spousta neefektivních firem. Doktor Badajoz se rozhodl rozprodat státní podniky a odstranit prohibiční cla, ale prezident mu zakázal zvyšovat nezaměstnanost, protože ze všech nezaměstnaných by se podle něj stali teroristé. Doktoru Badajozovi rychle svitlo, že nic nebude zdaleka tak jednoduché, jak se domníval: mohl vsadit na jedinou kartu, a sice že se mu povede zvýšit produktivitu práce a zároveň snížit životní úroveň, aby si všichni uchovali práci za čím dál nuznější mzdu.
Doktor Badajoz směle uvolnil ceny a ty se zvedly na úroveň přirozenou v tržním prostředí, takže cena tabáku se okamžitě zdvojnásobila a benzín podražil o čtyřicet procent. Netrvalo dlouho a veškeré zboží a služby podražily každý měsíc o polovičku, takto sám vyvolával inflaci, kterou měl v popisu práce zkrotit. Proto tedy zmrazil všechny mzdy, čímž fakticky snížil koupěschopnost obyvatelstva závislého na týdenních výplatách o víc než polovinu oproti stavu panujícího před jeho nástupem do funkce..
Doktor Badajoz zjistil, že z daní rozhodně státní příjmy nezvětší, nikdo kromě státních zaměstnanců žádné daně nikdy neplatil a s postupující privatizací se teď příjmy z daní ještě ztenčily. Všichni až na státní zaměstnance podpláceli úředníky berňáku, aby je nedanili, a tak jako tak se takřka za všechno zboží i služby protiprávně platilo americkými dolary, jejichž hodnota na černém trhu se dokonce každý den uváděla v novinách.
Už před několika lety zavedla vláda indexované cenné papíry a dluhopisy a lidé si je kupovali, aby se pojistili před znehodnocováním měny, inkasovali je pouze tehdy, když šli nakupovat nebo když se nemohli uchýlit k výměnnému obchodu. Nikdo už nepoužíval šeky, protože než se do tří dnů proplatily, ztratily polovinu ze své hodnoty.
Doktor Badajoz vsadil své naděje v ropu, kávu a tropické ovoce, tradiční to základ národního hospodářství, velkým zemědělským koncernům nabídl velkorysé pobídky a na druhé straně uvolněním dovozů donutil zpracovatelský průmysl usilovat o větší konkurence- schopnost. Takto v celé zemi zcela zrušil průmysl, neboť laciné zboží z dovozu nahradilo místní a zahraniční kapitál skoupil opuštěnou průmyslovou základnu a začal ji tunelovat.
Po zvážení všech těchto nepředpokládaných nedostatků se doktor Badajoz rozhodl stabilizovat měnu přilákáním zahraničních investic, a tak uvolnil úrokové sazby a nastavil oficiální kurz pesa na dvě stě za jeden dolar (když ten se ve skutečnosti pohyboval někde kolem čtyřset), aby snížil inflaci, ale přivřel očko nad veksláky, kteří jej prodávali za skutečnou cenu. Když si uvědomil, že jeho otec, jeden z nejbohatších lidí v Latinské Americe, je jednou nohou v hrobě, dovedl svou neintervencionistickou politiku do jejích logických důsledků a zrušil dědickou daň.
Největším přínosem tohoto ekonoma byla jeho důvěryhodnost mezi velkými světovými bankéři. Nikdo neví, jestli na ně zapůsobil svou mrtvolně vyzáblou seriozní tváří, bezchybnou angličtinou, obleky ze Sawile Row či aristokratickým společenským taktem, ale ať už to bylo čímkoliv, zahraniční banky mu šly na ruku. Od skupiny amerických bank dostal půjčku šesti set miliónů dolarů, pak tři sta miliónů na úvěrech od evropských bank a dalších tři sta miliónů od MMF za výhodných podmínek splácení. Dokonce otevřel pobočku Národní banky v Paříži.
Byla to pro něj hračka, protože dramatický propad životní úrovně a příliv levného zboží z dovozu vedli k ke snížení inflace o celou polovinu na sto procent ročně a ostřejší domácí konkurence se promítla na pětiprocentním růstu HDP. A díky dobré úrodě kávy se jak platební bilance, tak rezervy zahraniční měny dostal do černých čísel, jak se sluší a patří.
Kdyby býval tak moudrý, jak se o něm říkalo, musel by v tom okamžiku odstoupit, aby někdo jiný místo něj sklidil bouři, ale on věřil, že má všechno pevně v rukou, a bláhově pokračoval dál. Prezident mu nadále zakazoval zvyšovat nezaměstnanost případným odstátněním státních podniků, ale zahraniční společnosti , které skoupily průmysl země, ho neměly zájem nijak zvelebovat - jen odvezli stroje a nechali za sebou armády nezaměstnaných. Badajoz je musel znovu zaměstnat, i když pro ně neměl žádnou práci, takže počet státních zaměstnanců se vrátil na předchozí úroveň a státní výdaje začaly strmě stoupat. Doktor rovněž přišel na to, že nad jedním sektorem ekonomiky nemá vůbec žádnou moc, a prezident mu dokonce odmítl prozradit, jak je ten sektor velký. "Jen by vás to rozrušilo", pověděl mu, "mně samotnému se při pomyšlení na to děla mdlo." Badajozovi došlo, že pokud si armáda bude utrácet, jak se jí zachce, on inflaci nikdy nezkrotí. Armáda měla vlastní chemičky, loděnice, textilky, ocelárny a letecké závody a utrácela ohromné sumy za německé tanky, americké stíhačky, britské radary, francouzské helikoptéry a řízené střely od kohokoliv, kdo jí je prodal. Navíc ministru financí nedovolili vetovat nákup šesti linkových letadel pro státní aerolinie, protože ta by se za války mohla hodit. Měla být využita na nových linkách do Singapuru a Japonska, ale protože tam nikdo nikdy neletěl, zůstávala nevyužita. Badajoz rovněž zjistil, že podniky běžně armádě platí až pět procent z jakéhokoliv obchodu jako projev dobré vůle, a nedokázal námořnictvu zabránit, aby věnovalo velké částky na atomový výzkum a vodní elektrárnu. Zkrátka a dobře: jakmile se hospodářská situace zlepšila, vojsko to pojalo jako příležitost uříznout si z koláče ještě větší díl.
Skoro jako by se to všechno dělo naráz - lehký i těžký automobilový průmysl, který se skládal z pěti velkých firem, zkolaboval kvůli levnějším dovozům a nadhodnocenému pesu během jediného měsíce. Nová "zemědělská revoluce", která měla zachránit národní hospodářství, pak musela být nadále uskutečňována s pomocí dovezených strojů. Aby zabránil spekulaci na dolar, uvolnil doktor Badajoz úrokové sazby, a ty najednou vyskočili nad míru inflace, takže všichni zemědělci zkrachovali a nikdo už do ničeho nechtěl investovat ani centavo. Lidé prodávali všechen svůj majetek a spekulovali na finančních trzích. Do země začal díky zajímavým úrokovým sazbám proudit zahraniční kapitál, po měsíci se zase stáhl a vzal si s sebou vládní peníze ve formě úroků. Tři banky zkrachovaly a šly do likvidace, protože nedokázaly inkasovat dluhy, a i kdyby se jim to povedlo, vlastnictví zadlužených farem a podniků by přešlo do jejich rukou a ony by je tak jako tak nedokázali vyvézt z červených čísel.
Úspěšní spekulanti na divoce kolísavých kapitálových trzích odjeli do zahraničí na přepychové dovolené a za dva roky utratili 41 000 000 000 dolarů, ve většině případů ve Spojených státech, protože peso bylo oproti dolaru stále nadhodnocené, tedy levné. Ze stejného důvodu vzrostl za jeden rok dovoz o pětapadesát procent.
Po třech letech ekonomického zázraku doktor Jorge Badajoz bilancoval v každoroční zprávě svého ministerstva stav země: od jeho nástupu do funkce se devadesát procent měny a úvěrů dostalo do státních rukou, životní úroveň klesla o padesát procent, stejně jako objem výroby. Stát dlužil zahraničním věřitelům 60 000 000 000 dolarů a inflace vzrostla na čtyři sta procent. Ministerstvo financí nechalo vůbec poprvé vytisknout bankovku o nominální hodnotě jednoho miliónu pesos. Roztrpčený, rozčarovaný a sklíčený doktor Badajoz prodal veškerý svůj majetek, zcela nečekaně zmizal s kufry plnými dolarů a podle pověstí se usadil v Uruguayi.
Raoul Buenanoce byl kultivovaný člověk, který hlavnímu městu pod svou otcovskou kuratelou věštil velkou budoucnost. Téhož roku, kdy Badajoz stanul v čele ministerstva financí, přednesl Buenanoce při nástupu do úřadu tuto řeč:
"Obýváme hrdé město s nádhernými koloniálními budovami, čtyřmi mrakodrapy, mnoha parky a bulváry! Pyšníme se pobočkou firmy Selfridges, kde lze zakoupit kožené výrobky a šperky! Najdou se tu muži i ženy, kteří se oblékají stejně elegantně jako Pařížané. Máme tu čtyři divadla, která hrají ta nejlepší představení z Buenos Aires a Madridu! Angrés Segovia tu koncertoval roku 1944 a ještě jednou roku 1963! Ale přesto nesmíme usnout na vavřínech! Do konce svého funkčního období hodlám naše hlavní město povznést tak, aby bylo nejen hlavním městem hrdého národa, ale i kulturním hlavním městem celého civilizovaného světa! Nechám zbořit všechny favely, tyto "villas miserias", které obklopují naše předměstí, a na jejich místě vystavím park, jaký ještě svět neviděl. Až naši vděční občané setřou po dni plném práce pot ze svých čel, budou si moci v tomto parku odpočinout a nabrat nových sil!"
Po tomto vznosném projevu odměněném hřmotným potleskem se rozběhli suverénně nejambicioznější stavební práce ve světových dějinách.
Jeho prvním projektem byla titánská dálnice až k letišti, která měla vést přímo centrem města. Na její stavbu si na mezinárodních trzích vypůjčil miliardu dolarů a nechal kvůli ní zpustošit nesmírně cenné historické jádro města, neboť dálnice měla mít patnáct pruhů. Byla rovná jako podle pravítka, až na obchvat norské ambasády, která se nehodlala hnout do té doby, než bude propuštěna Regina Olsenová. Buenanoce zbavil tři sta tisíc lidí střechy nad hlavou, ale projekt nebyl nikdy dokončen, protože netrpělivý starosta chtěl především pohnout s parkem. Poslední částí dálnice je zpola dostavěný most a všichni dosud jezdí na letiště starou cestou.
Buenanoce vyboural všechny slumy a násilně vystěhoval jejich tři sta tisíc obyvatel. A když se znovu nastěhovali, zformoval svou osobní tajnou službu, jejímž úkolem bylo ty chudáky vystrašit tak, aby zmizeli nadobro. Poté si službu nechal, aby mu dozírala na zaměstnance radnice a potlačovala nepokoje v hlavním městě.
Na budování Buenanocovy dálnice padlo 200 000 tun asfaltu, čtyři tisíce ocelových nosníků a 700 000 kubíků betonu, ale to ještě nebylo nic s v porovnání s cenou znovuvytvoření všech divů světa v zábavním parku. "přesně vím, co se má udělat," usmíval se a potřásal přečetnými bradami. "Mám sdostatek zkušeností, abych věděl, že je třeba mít mnoho velkolepých plánů a vytrvat až do konce."
Tento gigantický projekt neměl stát daňové poplatníky ani peso, neboť veškeré náklady měli nést vítězové výběrového řízení ze soukromého sektoru a i ztráty vzešlé z provozování parku padaly na bedra těchto investorů. Úspěšná společnost dostane do vínku půjčku padesát milionů amerických dolarů z veřejných prostředků, kterou bude muset splatit ze zisků. Pokud nebude práce odvedena včas, společnost bude muset za každý den zpoždění zaplatit penále dvacet tisíc dolarů.
Vymyšleno to bylo velmi prakticky, až na to, že vítězem tendru se stala firma řízená generálem letectva, brigádním generálem pěchoty a jedním kontraadmirálem od námořnictva. Buenanoce jim jako gesto dobré vůle vymohl dalších dvacet milionů dolarů navíc a oni zahájili stavební práce na všech projektech zároveň, aby je stihli dokončit v termínu. Začali tedy stavět toto:
Zoologickou zahradu, akvárium, ohromný zábavní park, kino, dvě stě metrů vysokou věž, která se otáčí kolem své základny, světelné fontány, tančírnu pro patnáct tisíc lidí a ekologický park. Dále tu měli stát přesné reprodukce mayských run v Chichén Itzá, visutých zahrad Semiramidiných, Babylonské věže, pyramid, šikmé věže z Pisy, sochy Svobody, londýnské katedrály svatého Pavla, chrámu Vasileje Blaženého, baziliky svatého Petra, sfingy, Cartagenské pevnosti z Kolumbie, Michelangelova Davida (v dvojnásobné velikosti), Machu Picchu, zlatého chrámu v Amritzaru, pevnosti v Cuzcu, Tádž Mahalu, Empire State Building, sluneční observatoře Intihuana, skalního města Petra, Eiffelovy věže, opuštěné budovy opery v Manausu, Notre Dame, megalitů v Carnacu a Stonehenge, chrámu Slunce v Teotihuacánu, chrámu Hraběte Waldecka v Palenque, Zakázaného města v Pekingu, Escorialu, kodaňské Malé mořské víly (v dvojnásobné velikosti), Virakočova chrámu, londýnského Toweru, paláce brunejského sultána, Huácuna Vieja, přesný model pohoří Ural, palác Huyana Capaca a menší verze Panamského kanálu překlenutého čtvrtinovým modelem Golden Gate.
Projekt byl znám pod jménem Incarama a brzy se začalo šeptat, že ne všechno se tak úplně daří. Jednou z potíží bylo to, že se celníci na oplátku za jisté službičky rozhodli nekontrolovat ohromné kontejnery procházející přímořskými přístavy. Namísto ruských kol a servírovacích stolků byli tyhle kontejnery podle šuškandy plné tanků, obrněných transportérů, náhradních součástek k letadlům, raket, antikoncepčních prostředků, flanelových obleků, státních vlajek, elektrických obušků, zubních past, toaletního papíru, kalkulaček a cizích mistrovských uměleckých děl. Navíc byly částky faktur nezvykle vyšroubované a většina peněz se jakýmsi nevysvětlitelným způsobem ocitla na depozitních účtech s fixní úrokovou mírou ve Švýcarsku, Lucembursku a na ostrově Jersey, připsaná k dobru akcionářům Incaramy.
Datum dokončení Incaramy se přiblížilo a prošlo, ale nikdo žádné penále nevymáhal. Konsorcium dostalo na dostavění dalších šest měsíců a z prostředků města překlenovací půjčku ve výši dvaceti milionů dolarů. Pak Incarama zkrachovala a šla do konkursu, aniž byl jediný z projektů dokončen. Dluhy byly tak astronomické, že hlavní věřitel, jedna velká banka, rovněž vyhlásila úpadek a byla převzata Národní bankou, což doktorovi Badajozovi zcela rozházelo finanční prognózy na onen rok.
Hlavní město bylo insolventní, a tak Raoul Buenanoce zavřel nemocnice a sociální zařízení a s kufry plnými stodolarovek uprchl do Uruguaye. Město je teď po celé Latinské Americe vyhlášené tím, že jeho favely stojí mezi těmi nejmalebnějšími klasickými ruinami na světě, a také tím, že je zásobované vodou z repliky Panamského kanálu.
Louis de Bernieres, Valka o zadnici dona Emmanuela